Také chytáte vítr?

Naprosto všichni toužíme po lásce. Proč ji tak málo lidí nalézá? A proč ji tak moc lidí ztrácí? Všichni si myslíme, že víme, co je láska. Víme to však opravdu? Proč tedy tolik lidí neumí rozlišit lásku a zamilovanost? A je to vůbec důležité? Ano, je to důležité. Nepopsatelně důležité. Tak důležité, jako sám život. Proč?

V srdci každého člověka se skrývá touha po důvěrnosti a touha být milován. Něco v nás touží po tom, aby nás ostatní milovali. Člověk vydrží týden bez vody, dva týdny o hladu, mnoho let bez střechy nad hlavou, ale nesnese samotu. Samota je pro naši lidskou duši naprosto zničující. Potřeba cítit lásku není jen dětským fenoménem, jak se mnozí domnívají, ale provází nás v dospělosti i v našem manželství.

Myslíme si, že o lásce máme jasnou představu. Jenže tato představa je na hony vzdálená skutečné podstatě lásky. A tak žijeme v iluzi a jsme stále na cestě, jako ti zbloudilí poutníci, doufajíc, že se jí přiblížíme. Důvodem je, že si zaměňujeme zamilovanost s láskou nebo mezi ně dáváme rovnítko. Když se na to zeptáte, mnoho lidí vám odpoví, že láska a zamilovanost jsou stejné věci.

Opravdu tomu věříte? Je to však ten největší mýtus.

Je překrásné okusit, jaké to je být zamilován… To nádherné nekončící tulení se k sobě, pohledy, které vás rozpalují, přestože venku mrzne, polibky, které na rtech pálí ještě několik hodin po setkání… Všichni jsme to prožili a zůstane to v našich srdcích navždy zapsané.

Zamilovanost je přece tak slastně a neodolatelně euforická, prožíváme vzrušující a hřejivé pocity.

Působí na nás jako droga. Naše myšlenky a sny jsou plné představ o dokonalém štěstí… a žili byli šťastně až do smrti. Cítíme k druhému silnou přitažlivost. A tak si idealizujeme svůj protějšek natolik, že nepřipustíme, že by mohl mít vůbec nějakou chybu. Věříme tomu mýtu, že když se zamilujeme, bude to trvat navždy a neexistuje absolutně NIC, co by mohlo naši lásku zničit…

Věčná zamilovanost je však fikcí. Jak to?

Zamilovanost vzniká během okamžiku. Zasahuje nás jako blesk. Říkáme tomu, že „přeskočí jiskra“. Co víme o tom člověku? O objektu naší „lásky“? NIC. Víme pouze jediné: „Je okouzlující…!“

Co tedy ve skutečnosti milujeme? Toho člověka? Ne. Milujeme pouze náš ideál, který jsme si vysnili a který jsme si z nějakého důvodu během určitého okamžiku promítli na nějakou osobu.

Zamilovanost tedy popírá podstatu skutečné lásky. Protože skutečná láska znamená, že mne někdo miluje takového, jaký jsem! Tedy i s mými nedokonalostmi, s mými chybami.

Zamilovanost spouští bouři hormonů v našem těle, které nám změní chování. Aniž bychom si to uvědomili, začneme se přetvařovat. Nasadíme si masku. Skrýváme své chyby a nedokonalosti. Snažíme se co nejvíce podobat ideálu, který v nás vidí druhá strana. A obráceně – zamilovanost nám brání vidět pravdu. Odmítáme vidět skutečného člověka jaký je. Idealizujeme si ho. Ve skutečnosti tedy milujeme jeho masku.

Výraz „být zamilován“ lze definovat jako „být zcela unesen bezhlavou vášní nebo přitažlivostí“. Zcela to vystihuje i jiný výraz – pobláznění. Je to podivná chemická směs sexuality a emocí. Zamilovanost odmítá brát na vědomí, zda se k sobě hodíme či nikoli. Stává se dost často, že právě v tomto stavu emocionálního poblouznění přijímáme i rozhodnutí s kým budeme žít, mít děti…

Jak dlouho je možné takový stav udržet? Co myslíte?

Procitnutí

Jednoho dne se hormony uklidní, emoce vychladnou. V té chvíli ztratíme touhu dále nosit masku. Je to vysilující, namáhavé, únavné. Chceme být zase skutečně sami sebou. Začínáme odkládat své vrstvy masky. Jedna, druhá, třetí… Sestupujeme z nadoblačných výšin, ocitáme se nohama na zemi a – běda, cítíme se podvedeni. Nestačíme žasnout. Vidíme partnera takového, jaký je a místo, abychom začali budovat skutečnou lásku, začneme se vzájemně jeden od druhého vzdalovat. Proč?

Ze dvou důvodů:

Za prvé ten člověk před námi je někdo jiný, než jsme si dosud mysleli, a to odmítáme přijmout. Za druhé máme strach. Strach, že nás nebude mít rád takové, jací doopravdy jsme.

Zamilovanost je tedy jako meteor. Náhle se rozsvítí, chvíli září, a pak vyhasne.

Skutečná láska

Skutečná láska vyžaduje – na rozdíl od zamilovanosti – odvahu! Odvahu ukázat se tomu druhému „nahý“. Tedy takový, jaký skutečně jsem. Odhalit své nedokonalosti, své chyby, svá selhání, svou skutečnou povahu. Znamená to stát se zranitelným. Vystavit se riziku, že mne druhá strana odmítne, že se mi vysměje, že mne zraní. Ano, může to bolet. Moc bolet.

A tak se většina lidí v této chvíli raději zbaběle stáhne a odejde. Zbaběle se schováváme před druhými, i sami před sebou. Lžeme i sami sobě.

Avšak když odmítnu podstoupit toto riziko, nikdy nepoznám skutečnou lásku!

Co je skutečná láska?

Skutečná láska mne nejenom vidí takového, jaký jsem – a přesto mne má ráda. Navíc ve mně vidí, kým se mohu stát! Vidí tedy můj potenciál a tím mi dává motivaci a sílu k růstu.

Skutečná láska miluje srdce toho druhého, jeho hodnoty, jeho charakter, emoce a ideály.

Skutečná láska je v prvé řadě závazné rozhodnutí být zde jeden pro druhého a naučit se vytrvat i proti všem předpokladům.

Skutečná láska je ten největší poklad, je to ten největší diamant, jaký kdy můžete v životě najít. Proč?
Protože přináší našemu srdci bezpečí. Protože můžeme být sami sebou aniž by nás to ohrožovalo. Aniž by to někdo zneužil. Aniž by nás za to někdo trestal, zraňoval, zesměšňoval a ponižoval.

Skutečná láska se tak stává pevnou skálou a dává nám pevné základy, na které můžeme postavit náš život. Dává nám jistotu. Dává nám ukotvení v životě. Dává nám možnost najít naše poslání a smysl života.

Skutečná láska nás nabíjí takovou energií, o jaké se nám ani nesnilo. Kam se hrabe zamilovanost!
Skutečná láska nikdy nevzniká během okamžiku. Je to zaseté semínko, které klíčí a roste. Potřebuje čas. Čím déle se pěstuje, tím je větší, silnější a pevnější. Tím je hodnotnější.
Který strom je pevnější a hodnotnější – malý stromek, nebo tisíciletá sekvoj? Střídání partnerů je proto nesmysl. Jakákoli výměna partnera znamená začít pěstovat tu rostlinku od semínka znovu.

Honba za větrem

Zamilovanost je krásná a patří k životu. Tragický omyl však je, že se zaměňuje s láskou. Zamilovaný má pocit: „Konečně jsem našel někoho, kdo mne miluje takového, jaký jsem.“ Jenomže to je iluze. 
Když zamilovanost pomine, má následovat druhá fáze – pěstování lásky.

Protože však lidé neumí rozlišovat mezi zamilovaností a láskou, mají pocit, že láska skončila, a tak hledají novou zamilovanost. Jenomže tím hledají pouze novou iluzi toho, že je někdo miluje takové, jací jsou.

Tito lidé tak nikdy nemohou najít ten největší diamant svého života, jaký kdy můžeme mít. A jak tak v honbě za větrem iluze lásky střídají jednoho partnera za druhým, v každém vztahu nechají kousek svého srdce – a z toho diamantu odsekávají kousek za kouskem, aby na konci života zjistili, že mají v rukách už jen bezcenný střep a jejich srdce je prázdné a vyprahlé…

Skutečná láska je hluboká jako moře, pevná jako štíty nebetyčných hor, krásná jako panenská příroda a nekonečná jako hvězdný vesmír.

Ti, co střídají partnery se posmívají, a přitom sami nemají ani tu nejmenší představu o nádheře a ceně toho obrovského briliantu, který drží v rukách ti, co našli skutečnou lásku s jedním partnerem na celý život.

Ti, co hledají věčnou zamilovanost a střídají partnery, poznají maximálně pouze velikost vášně, avšak nikdy ne velikost lásky.

George Bernard Shaw řekl, že láska je nejzneužívanější slovo v našem slovníku, kolem něhož vzniká nejvíce nedorozumění. Asi má pravdu.

Naše představa o lásce je opravdu někde mimo. Teprve tehdy, až pochopíme pravou podstatu lásky, můžeme ji pozvat do svého života.

Zní to tak prostě, ale je to obrovská věc bez konce.