Síla krásy

Co přesahuje hranice pouhého fyzického vzhledu?

Vnitřní bohatství?

Nebo krása jenom pro sex?

clanek_2.1

„Tvrzení, že krása je něco povrchního, je právě tak povrchní.“ Herbert Spencer

Už od mládí mne bavilo pozorovat a zkoumat lidi. Studovala jsem v té době v Praze a jezdila často metrem. Čas jsem si zkracovala pozorováním tváří lidí, nejraději jejich profilů. Každý byl naprosto jedinečný. Kombinace tvaru obličeje, rysů, úsměvu, mimiky – to je to, co dělá člověka zajímavým, výjimečným a odlišným svým naprosto vlastním způsobem. Tak jako naše otisky prstů jsou něčím, co nelze okopírovat, tak nenajdete na celém světě dvě identické lidské tváře.

Uběhly roky a já, aniž bych to tenkrát tušila, se ocitla v ráji barviček a malovátek. Můj cit pro krásu, barvy a estetičnost nalezl uplatnění. Objevila jsem svoji schopnost objevovat krásu nejen všude kolem sebe, ale i v tvářích a nitru ostatních lidí.

Dlouhé roky jsem pomáhala ženám, které se potýkaly se svým vzhledem. 

Učila jsem je milovat a přijmout vlastní vzhled a podtrhnout to, co na nich bylo jedinečné. Odtajnit jim umění, jak se nalíčit a tím vyzdvihnout a podpořit jejich charakteristické a mimořádné rysy. Líčení má zcela nepochybně své kouzlo – schopnost vizáž člověka změnit. Pomáhá ženě, aby se cítila krásnější, atraktivnější a sebevědomější.  

Právě zdravé sebevědomí je tím nejpůsobivějším doplňkem.

Sebevědomí je krásné a sexy. Sebevědomí přitahuje pozornost. Ale také jsem postupně došla k poznání, že pokud krása nevychází z člověka, je celé snažení k ničemu. Připomnělo mi to, jak pravdivé je staré dobré rčení, že pravá krása vychází zevnitř.

Proč my ženy tak neskonale toužíme po kráse? 

Proč jsme pro krásu často ochotné podstoupit cokoli?

Odpověď se nachází v pravé touze ženy, která je do ní vložena – chce být krásná, aby byla milována. Mít takovou tvář a tělo, na které se ostatní budou dívat se zalíbením. Touha ženy být krásná je odvěká. 

Krása je podstatou ženy, jak ta fyzická, tak i ta duševní. Jedno s druhým totiž hluboce souvisí. Krása získává srdce, zaujímá rozum a podněcuje emoce.

Než žena začne vyzařovat krásu navenek, musí být nejprve spokojená sama se sebou. To, jak se žena cítí, se z velké části odvíjí právě od toho, jak vypadá. A nestačí jen skvěle vypadat, podstatné je se tak i cítit. Jedno bez druhého nefunguje. Ať se vám to líbí, nebo ne, je to pravda. Pochopila jsem, že klíčem ke kráse je najít krásu uvnitř sebe sama. Pak ji teprve lze vyzářit i ven. Jako poupě, které se postupně rozvine, aby rozkvetlo v plné síle a vůni.

Vnější krása skutečně jen odráží to, co cítíme uvnitř a vyjadřuje celou naši osobnost. 

Zdá se, že dnešní svět je pro touhu ženy nepřítel. Je to svět, který nám předkládá iluzi krásy. To, jak musíme vypadat, jak musíme být silné, jak neukazovat svoji zranitelnost a zastírat jakoukoli nedokonalost… A tak se nám v hloubi naší osobnosti uhnízdila falešná pravda – existuje ideál krásy – a pokud ho nebudeme splňovat, nemáme v tomto světě žádnou hodnotu, jsme ztraceny.

Média nám vnucují pouze iluzi krásy pro sexuální přitažlivost. O skutečné kráse ani zmínka. 

Ženy proto dnes nejvíce trpí komplexy právě kvůli svému vzhledu. Ideál krásy však existuje jen v naší mysli, nikoli v těle. Pokaždé, když kritizujeme nějakou lidskou postavu, prozrazujeme tím zároveň, že máme ve své hlavě uložen náš ideál fyzické krásy, naši představu. A není divu, že jsme tomu nakonec uvěřily, když jsme tak vystaveny „masáži“ sdělovacích prostředků, které se nám snaží nadiktovat, jak má krása vypadat. Ve skutečnosti jim v žádném případě nejde o odhalení krásy, ale jedná se jenom o podporu obchodu s krásou (móda, kosmetika, plastická chirurgie …). Tato manipulace se jim daří skvěle, protože žena je stvořena pro krásu a je ztělesněním krásy.

Otázka krásy ženy trápí stále, bolestně touží být krásné, a tak o krásu zápasí.

Místo toho, aby krásu probouzely zevnitř, snaží se ji tvořit jen zvenku. Často se tak moc soustředí jen na svůj vzhled a svoje tělo, až téměř zapomenou, že mají nějaký vnitřní svět a vnitřní bohatství. 

Vede nás to k zamyšlení – ať chceme, nebo nechceme, naše tělo s přibývajícími léty ztrácí na kráse. Můžeme to zpomalit, ale není v naší moci to zastavit. Naproti tomu náš vnitřní člověk, naše duše, může s přibývajícími léty naopak získávat na kráse a mládnout.

clanek_2.2

Zevnějšek je tuze křehký majetek.“                   Publius Ovidius Naso 

Většina žen se při pohledu do zrcadla zaměřuje jen na to, co na sobě nemá ráda a co by nejraději změnila. Mám vysoké čelo, nesnáším svůj bambulatý nos, mám příliš úzké rty… Výčet nedokonalostí je nekonečný. Přitom si tím ženy, jako lidské bytosti, ohromně ubližují. Domnívají se, že se vidí reálně. Jenže ten pohled na sebe sama je právě zkreslen informacemi a požadavky, který přijímají z naší kultury a médií. Staly se dobrovolně otrokyněmi diktátu módních trendů. Mnoho z nich svádí vnitřní boj, zda jít na plastické zákroky nebo ne. 

A to jim znemožňuje, aby viděly svoje skutečné JÁ. To jim brání podívat se do zrcadla tak, že právě všechny ty věci, které jim vadí, jsou vlastně tím, co právě je charakterizuje. Bez nich by to nebyly ONY. V nich je jejich výjimečnost, která je odlišuje od druhých. 

Hledání krásy ale v žádném případě nespočívá ve snaze vypadat stejně jako všichni ostatní. To, že jsme každá jiná, má svůj důvod, stejně jako u květin. Každá květina je nádherná a my je všechny můžeme obdivovat pro jejich jedinečnost.  

clanek_2.3

Krásnými nás dělají naše odlišnosti a ne to, v čem jsme stejné. 

Je to o přijetí sebe samé, nejen těch částí, které na sobě milujeme, ale i těch, které naopak ne, a udělat z nich své přednosti. Mohou to být rozverné pihy ve tváři, oči daleko od sebe, nedokonalá postava… Prostě něco, co si ostatní zapamatují a co nás dělá neobyčejnými a zajímavými. Srovnávání a uniformita vedou naopak ke snižování vlastní hodnoty.

Jsem hluboce přesvědčena, že vykřičený výraz, umělost a kopírování, bere ženám přirozenou a tajuplnou ženskost a neudělají žádnou ženu skutečně krásnou. Rozhodla jsem se ženám pomáhat nalézt vyjádření jejich opravdové ženskosti, přirozené přitažlivosti a vědomí jejich hodnoty. Uvědomit si všechny, naprosto všechny doteky zranění, které zanechaly jemné či hluboké jizvy. A to začíná otevřením jejich srdce a zhojením těch vnitřních zranění, která si na své cestě životem na sebe naskládaly. 

Mám touhu, aby se všechny ženy cítily krásné a plné síly – uvnitř i navenek. Je pro mne smysluplné ukázat jim, jak rozpoznat vlastní vnitřní krásu a vynést ji na povrch. Jak vykročit na cestu, která je dovede ke krásnému a výjimečnému JÁ. Miluji svoji práci právě pro tyto okamžiky.

Každá žena si v průběhu své cesty uvědomí, že nemá o nic menší cenu než všichni ti „krásní a dokonalí“ lidé okolo ní. Získá sebeúctu a uvědomění si své vlastní ceny – a to je to nejcennější a nejdůležitější. 

To přesahuje hranice pouhého fyzického vzhledu.

A v tom je skutečná síla krásy.